Svědectví účastníků kurzu Alfa

Svědectví účastníků kurzu Alfa

Pane, řekni jen slovo

Můj příběh začíná dávno, někdy před pětadvaceti lety, když jsem se začal už víceméně – ale spíš méně, než více, účastnit „tradičního“ náboženského života. Tzn. jakž takž chodil na nedělní a sváteční bohoslužby, párkrát za rok ke zpovědi a přijímání.

Kolem sebe jsem viděl lidi (především svou manželku a maminku), jejichž životy o hodně bližší Bohu se zdály snazší, veselejší, plnější. Začal jsem pociťovat touhu po tom, co žijí, která se projevila tak, že se pro mě při mši svaté stala nejdůležitější slova před přijímáním „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena,“ – okamžik, kdy jsem se k Bohu asi opravdu obracel a očekával jeho odpověď. A protože nepřicházela, obracel jsem se stále netrpělivěji, jenže ono pořád nic.

Než jsem propadl úplné skepsi, pomohl mi u zpovědi jeden z kněží, který mě navedl k tomu, co jsem si nazval jako „i cesta může být cíl“. Tedy, že se s Bohem na tomto světě třeba nikdy nesetkám, ale už to, že se budu snažit žít podle jeho not a následovat ho (v mém případě spíš neztratit směr), je dobré a stačí. Důraz na „Pane, řekni jen slovo“ se pak zmírnil, byl to tak trochu povzdech, jakože co kdyby náhodou…

Pak jsem se prostřednictvím manželky dostal k pomoci na Alfa kurzech. Tam jsem občas prožíval pocit vnitřní sounáležitost s ostatními, kteří se mi (pokud už nebyli předtím) stali přáteli. A párkrát, asi spíš motivován jimi – a hodně zřídka i sebou – jsem pocítil, že se na Alfě  asi „něco“ mezi námi a nad námi vyskytuje.

V rámci programu Alfy přišel na počátku května 2022 tradiční víkendový pobyt na Hoře Matky Boží u Králík. Pro mě spíš setkání s kamarády, vaření, pivko, zábava s ostatními.

Sobota byla klasicky náročná. Neklidná noc, brzké vstávání, vaření, které se ale dařilo. Po obědě pokec u stolu a nepříjemné zjištění, že na odpočinek do přednášky Otce Radka mám jen půl hodiny. Jeho slova o vylití Ducha svatého jsem vnímal spíš zpovzdálí. Tohle už jsem slyšel víckrát a není to určeno pro mě. To, co popisuje, se v normálním životě přece moc nestává.

Přesun na další část programu, chvály v kapli, nebyly nějak nepříjemné. Chvíli jsem poslouchal a snažil se únavu tak nějak zevnitř rozpustit. Moc to nešlo, po dvou písničkách jsem odešel na pokoj, lehl si a četl.

Zjištění, že za chvilku je mše, mi na náladě nepřidalo. Ale když už jsem v Králíkách, tak bych na mši měl jít. Jo, a taky jsme se v pátek domlouvali, že součástí mše budou i přímluvy za manželčina tatínka, který je na tom dost špatně. Proto koneckonců nejela se mnou.

V kapli jsem usedal hodně unaveně. Ze mše jsem toho moc neměl. Motala se mi hlava, od žaludku taky nic moc. Únava, špatná nálada se hodně stupňovaly. Vedle sebe jsem slyšel kamarádku, jak se za mě potichoučku modlí. Že je to za mě, jsem cítil, nevadilo mi to, už mi to začínalo být všechno trochu jedno. Až později mi došlo, jak byla její modlitba důležitá.

Když jsem si začal komentovat lidi a mši kolem sebe, byl to komentář ironický, shovívavě blahosklonný a pak zlý, sprostý a vulgární. Ne poprvé, i když v takové intenzitě přece jen něčím výjimečný. Snažil jsem se nechat ty myšlenky projít kolem sebe, jenže potom, při čtení přímluv, ta za tchána nezazněla. „Jak to vysvětlím manželce? Co když tchán umře? Nezbývá mi než jí zalhat, když jsem obklopený takovou bandou neschopných lidí,“ šlo mi hlavou. Plný vzteku a trochu i nenávisti jsem se s pevně stisknutými víčky snažil zchladit. „Jsou to přátelé. To se prostě stává. Přece je za to nemůžeš takhle nesnášet,“ říkal jsem si. To už ve mně začínalo všechno vařit. Dobré i zlé emoce, chaos, zmatek a pocit, že pode mnou praská zem nebo led, že se někam řítím… Netvrdím, že jsem úplně netušil, co se ve mně odehrává, hlavou mi probleskla mírně ironická myšlenka, že teď bych mohl napsat pokračování Chelčického O boji duchovním (já to tedy nikdy nečetl, ale ten název mi přišel výstižný).

A pořád jsem vnímal průběh mše, i tělo, kterému nebylo moc dobře, postupně vstával, sedal a klekal jak se patří, oddrmolil Otče náš, mdle podal ruku při pozdravení pokoje. Pak zas na kolena a „Pane, řekni jen slovo…“ I když mě mé vnitřní pochody asi hlásily, že se něco blíží, na tohle se připravit prostě nešlo: Svítící čtverec ke mně klesal a vyzařovalo z něj něco nepopsatelného – přesto se pokouším to popsat. Sluneční světlo uprostřed léta, naplňující teplo, ale hmotné, živé a jsoucí, existence sama v celé své úplnosti.

Jak mi došlo až o pár hodin později: Bůh Otec mě vyslyšel a ukázal, že JE.

Bylo to ohromující, šokující, lákající, ale i vzbuzující obavy. Něco, co mě srazilo na kolena samotným vědomím velikosti toho, co existuje. Ta velikost ve mně spustila lavinu emocí, vyvalily se slzy. Teď, před přijímáním? Spontánně jsem začal Boha plný zmatku oslovovat: „Pane, co mi to děláš? Teď? To nesmíš,“ což mi do slz vhánělo pobavení nad tím, že jsem se dočkal a s vnitřním odstupem zároveň sledoval, jak takhle divně reaguji a snažím se svůj stav racionálně vysvětlit, nepodlehnout mu, bojovat s tím. Ale bylo to jako postavit se povodni.

Směs zmatku, nevíry, že se to děje. A já měl jít k přijímání. Zvednu se vůbec v tomto stavu? Když už jsem před mší řekl, že půjdu… musím. A tak trochu mě na nohy zvedla i zvědavost, co jako ještě bude. Čas, než jsem došel pro hostii, ztratil parametry. Ze staženého krku jsem taktak vysoukal Amen a ústa sotva pootevřel, do lavice se vracel se skoro zaťatými zuby a zaseklý, s vnitřním vztekem, co se mi to vlastně děje.

Jen jsem došel do lavice, je to tu zase. Něco jako vysoká kapka či sloup (až pak mi došlo, že možná slza nebo krůpěj) přede mnou, opět jsoucí světlo – teplo – hmota – život. A hlavně pocit naprostého dobra a lásky. Cítil jsem, že má láska k manželce, dětem, lidem mi blízkým je milionkrát naředěná láska této slzy. A i když je ta moje naředěná, má stejnou podstatu. I já se podílím na tomto Božím díle, jsem jeho součástí a miluji-li, je mou součástí. Je to nepopsatelné, snad pocit objetí či ještě lépe ponoření do toho světla. Ano, přesně tahle klišé, která mi přišla jako hodně omletá, jsou našemu jazyku asi nejbližší… 

Jak mi došlo až o pár hodin později: Kristus mi ukázal, CO je.

Vzpomněl jsem si, že v přímluvách se zapomnělo na tchána a poprosil za něj. Co se děje, sleduji zpovzdálí a přitom jsem toho součástí: Já, malý panáček podobný tomu z dopravní značky přicházím s ním v natažených rukou  s jak malým dítětem k tomu obrovskému sloupu a on jej ode mě přebírá. Je to sloup či obrovská slza a přesto vím, že ho předávám takříkajíc z ruky do ruky. Sloup, tchán i já jsme ze stejného „materiálu“, onoho světla-tepla-života…

Co dělá v tomto okamžiku tělo? Slzy se ze mě valí a valí, pořád se stydím, otáčím se bokem k ostatním. Tady není nic k vidění. Ale to je jen na samém okraji, to hlavní se odehrává někde TAM. Kde? Těžko říct. Cítím, že se to vše odehrává ve mně, ale zároveň vím, že je to mnohem větší, než kam sahá lidská představivost.

Uprostřed toho všeho si s trochou humoru pomyslím, že teď mě teda asi Bůh předělá, abych byl dobrý a lepší. Nebo bych se teď měl stát lepším? A zeptám se ho.

Potřetí už nepřijde světlo a teplo. Jen vědomí absolutní lásky. A bezpodmínečné lásky – ano, to pro mě bylo taky strašné klišé, ale tak jsem to cítil. Naprosté prázdno v požadavcích na mě, podmínkách vůči mě. Na to tady prostě není místo, vše je úplně zaplněné láskou a dokonalé. Bůh mě miluje přesně takového, jaký jsem tady a teď. Jestli se chci měnit, je jen na mě. Znovu: Bůh mě miluje takového, jaký jsem. I s mými chybami a slabostmi. Nechává mi v mém konání naprostou svobodu. Kolikrát jsem to slyšel a jak neskutečně je vzdálené cítit to?

Jak mi došlo až o pár hodin později: Duch svatý mi ukázal, ČÍM jsem pro něj já.

A tělo? Dlouhé, dlouhé a velké emoce, pokračují slzy. Ale jsou to slzy, protože se neumím tak smát. Kdybych se tomu nebránil, tak mě asi emoce roztrhnou. Fyzicky. Na kusy.

Končí mše, závěrečná píseň, požehnání. Otáčím se bokem od ostatních, tečou ze mě slzy, nekontrolovaně se otřásám. Jsem plný rozpaků, ostychu, nechci s nikým komunikovat. A ještě chvíli trvá, než se dám aspoň trochu dohromady.

P.S. 1

Doma, když jsem to popisoval manželce, ta zpozorněla a zeptala se mě: „Co ti to říkal taťka před smrtí?“ A já si vybavil, co mi před třiceti lety vysvětloval můj milovaný tatínek, umírající v pouhých šestačtyřiceti letech na rakovinu, pohublý a zbědovaný. Ležel na posteli, zčásti už pod opiáty, při rozhovoru si prstem črtal na peřinu. „Už jsem na to přišel. Všechno kolem nás, všechno, co bylo, je a bude má tvar čtverce.“ Když jsem si na to čas od času vzpomněl, měl jsem to za projev léky oblouzené mysli. Tati, promiň.

P.S. 2

Tchán, za kterého se sice nečetly přímluvy, ale kterého jsem předával přímo Ježíši, zemřel doma, v pokoji a klidu dva dny nato.

M.